Historie sboru

Historie sboru Církve adventistů sedmého dne ve Zlíně je bohatá a pestrá. Stejně jako bylo 20. století.

V historii se vystřídalo několik režimů, několik názvů jak církve, tak dokonce i města a také mnoho věřících, kteří se během těch let „rozptýlili“ do mnoha koutů nejen České republiky, ale i Slovenska, Evropy a dokonce i do jiných světadílů. Všude tam jste mohli a dodnes můžete potkat někoho, kdo si na Zlín vzpomíná a kdo má blízký vztah nejen k tomuto městu, ale také k lidem a sourozencům v Kristu.

První zmínka o tom, že poselství tří andělů z Janova Zjevení dorazilo do Zlína, je z roku 1921. Na mnoha místech tehdy mladého Československa již existují sbory adventistů sedmého dne. Jedním takovým místem je i nedaleká Kroměříž. Historické město s katolickou minulostí. Dalo by se tedy říci, že je až s podivem, odkud přichází na pomezí Valašska, Hané a Slovácka adventní zvěst. Toho památného roku se místní kolportér bratr Karel Gibiec vydává právě na to trojmezí, do města s pověstí průmyslové štiky. Ta štika teprve začíná nabírat na síle. Po 1. světové válce začíná svět dobývat obuvník Tomáš Baťa a rozšiřuje své budoucí impérium do luk a lánů města Zlína. A právě do takového města a doby přichází bratr, aby knižní kolportáží lidem představil adventní zvěst. Jak se ale ukazuje, lidé nemají čas a pochopení pro něco takového. Spíše práce a peníze, to je lákadlo té doby. A tak milý bratr Zlín opouští. Ale ne navždy …. .

To „ne navždy“ končí v roce 1926. Bratr Gibiec dostává od bratra Láže z Kelče u Val. Meziříčí adresu na pana Libosvára, se kterým pracoval, a ten se odstěhoval za prací do Zlína. Pověst bratra Láže byla natolik silná, že pan Libosvár je nakloněn slovům a knihám, které bratr kolportér přináší. Návštěva se protáhla natolik, že bratr Gibiec získává natrvalo přístřeší u této pohostinné rodiny při svém znovuobnoveném působení na Zlínsku. Za čas přichází na nějaký čas k bratrovi Gibiecovi kolportérská posila br. Vladimír Ryšavý. Diskuze pokračovaly s Libosvárovými dále a pokračovaly i tehdy, když br. Ryšavý je odvolán do Brna. Nejzajímavější bylo, že paní Libosvárová se do diskuzí moc nezapojovala. Později však natolik roztála, že začíná světit sobotu a více studovat Boží slovo. Poznávání Boží zvěsti bylo natolik silné, že se rozhodla křtem stvrdit svůj vztah s Pánem Bohem. A tak 26. května 1928 je v olomoucké modlitebně pokřtěna první členka ve Zlíně – sestra Františka Libosvárová. Jejím prvním domovským sborem se stává sbor v Polešovicích u Uh. Hradiště. Ale určitě v jejím srdci klíčí myšlenka, aby se i ve Zlíně našlo tolik horlivých následovníků adventní zvěsti, aby i zde mohl vzniknout samostatný sbor.

V roce 1932 se do Zlína z Olomouce stěhuje sestra Fialová a vbrzku získává pro Krista i svou rodnou sestru paní Smilkovou. V roce 1933 jsou pokřtěny další dvě nové členky a to Bartošíková a Parolková. Rok 1934 se stal přelomovým pro adventní poselství ve Zlíně. Pokřtěním sester Bittnerové, Lokrové, Langrové, Kolářové a přistěhováním manželů Zapletalových z Olomouce je dostatečný počet členů pro to, aby mohl ve Zlíně vzniknout samostatný sbor Církve adventistů sedmého dne. Prvním starším sboru je zvolen jediný muž mezi ženami br. Zapletal. Místa na shromažďování se různí, podle toho, kde je právě možnost. Takže se sbor „toulá“ jako Mojžíš s izraelským národem po poušti. Soboty se trávily u Bartošíků, v Komenského škole, později v restauraci na Balkáně a nebo i v jiných domech našich členů. Sbor až do roku 1939, kdy začíná nechvalně známá doba okupace a 2. světové války, početně i duchovně roste. Pán Bůh se přiznává i v době okupace a v době, kdy věřící neměli „na růžích ustláno“. Přesto sbor v daných možnostech pracuje a evangelizuje. V těchto pohnutých dobách se sbor schází nejprve u sestry Trněné ( dnes dům kuchyní Oresi vedle Samohýl motor ) a pak u Sasínů ( ulice Krátká, dnes dům našeho současného kazatele Šlosárka ). Věřící se nevyhnuli bedlivé kontrole gestapa a tak stále byli v plné důvěře oddáni nebeskému Otci. Osvobození v roce 1945 bylo znovu nadechnutím a novou nadějí na svobodné vyznávání a evangelizování v osvobozené vlasti. A to nejen tady ve Zlíně. Živnostenská škola se stává novým útočištěm a sbor nadšeně evangelizuje. V dalších letech sbor dále putuje po různých místech Zlína a stále intenzivněji si přeje vlastní budovu ke shromážděním, za kterou se i modlí. Takže k dříve zmiňovaným místům přibyla mateřská škola v parku ( dnes již nestojí ), hasičská zbrojnice ( dnes budova vedle divadla ), a později také hotel Záložna ( dnes zůstala jen přední fasáda v nově vznikajícím obchodním centru Zlaté jablko ). I když sbor takto „kočoval“, přesto se členové nevymlouvají na okolnosti, které jim nepřejí, a horlivě pracují na Boží vinici. V roce 1950 je pokřtěna sestra Libuše Lakomá, která se pak po dlouhá léta stává nesmazatelnou postavou zlínského sboru. V té době vlastně již gottwaldovského. V roce 1948 nastává v celé naší vlasti doba nesvobody. Moci se ujímá všelidová KSČ a začíná svou politikou zasahovat do dění nejen prostých lidí, ale především věřících. Bůh je shazován, nepřijímán a věřící jsou stavěni do role škůdců lidově demokratického zřízení. Nevyhýbá se to ani naší církvi. V té době nastává konečně dlouho očekávaná chvíle, kdy by se po mnoha letech modliteb a hledání místa ke shromážděním mohlo vše úspěšně zrealizovat. Na Podhoří je sestrou Boženou Skýpalovou darován stavební pozemek na výstavbu modlitebny tehdy již více než 100členného sboru. Práce na realizaci pokročily dokonce již do takového stádia, že na pozemku byly postaveny stavební boudy, přivezen stavební materiál a dokonce již vzniklo několik stavebních projektů a výkresů. Žel jen, že tyto dokumenty se podařilo nalézt více jak 50 let po jejich vzniku. O tom ale na jiném místě, fotokopie jsou ve fotogalerii.

Podzim roku 1952 se stává pro adventní lid v Československu dobou temna. Komunistická státní moc a její pravá ruka StB se rozhodly, že činnost církve ukončí tím, že jí odebere státní souhlas. A tím že církev sama od sebe zanikne. Na základě dekretů odebrala souhlasy všem činovníkům církve a sborů, veškerý movitý a nemovitý majetek a veškerou agendu ve sborových a církevních archívech. Přímo se to dotklo také našeho, tehdy gottwaldovského sboru. Tři pánové z národního výboru přicházejí a zapečeťují vše, co je ve vlastnictví sboru. Odnáší veškerou sborovou agendu a dokumentaci a navíc zabavují i ten sborový pozemek se vším, co na něm je. Pro věřící to je velká rána. Ale jak se zdá, ani to je neodradilo od víry v Pána Ježíše. Sbor a věřící přecházejí do ilegality. Sobotní shromáždění se uskutečňují po skupinkách v rodinách věřících. Těch skupinek je až 10 a tak činnost pokračuje. A jak se později ukazuje, těžkosti a pronásledování ještě více utužují sbor a do skupinek přicházejí stále noví a noví zájemci o Boží slovo. Sbor roste i v těchto podmínkách a navíc se v tajnosti konají i křty. A věřte, ani to nezůstalo nepřátelům Božím utajeno. Tehdejší kazatel bratr Jan Kantor je poslán do budování lidově demokratické vlasti a stává se z něj přidavač na stavbě. I při této práci zvládá dál svou duchovenskou činnost, i když ne oficiálně. A tak i tato doba pronásledování se stala požehnáním.

Na podzim roku 1956 církev po dlouhých vyjednáváních získává opět povolení k činnosti, i když za určitých podmínek a omezení. U nás v Gottwaldově (a nejen tady) zůstává ale jedno velké ale. Co bude se zabaveným pozemkem a tolik vytouženou vlastní modlitebnou? Otázka zůstává na dalších více jak 30 let nezodpovězena. V této chvíli sborová „karavana“ nachází své pevnější místo. Díky pochopení a vůli evangelických spolubratří získává sbor místo ke společným bohoslužbám v malém sále evangelického kostela na Leninově třídě (dnes ulice Štefánikova). Sbor nadále vyvíjí svou činnost směrem k nevěřícím, ale také vyvíjí činnost uvnitř svého společenství. Mládež vytváří besídky, jezdí s nimi po celé vlasti, pěvecký sbor slouží často i na velkých celonárodních shromážděních. V této době také nalézá sbor s dětmi tehdy neznámý kout Valašska. Nedaleko Hošťálkové na Damašku u adventní rodiny Wagnerových se konají letní dovolené dětí a mládeže. To místo je tak kouzelné, že dodnes pamětníci vzpomínají na dobu, kdy tam jezdívali. Po čase se toto místo stalo natolik populární, že své tábory a dovolené tam trávily i jiné sbory z celé Moravy a nejen z ní. Sbor žil dále, v plné aktivitě. Žel, doba nepřála třeba i mladým mužům. A tak i naši Gottwalďáci museli náhradou za 2 roky strávené v armádě strávit 10 let pod zemí na Ostravsku. S nimi odcházely i mladé dívčiny a tak z našeho středu dle poznatků pamětníků odešlo do jiných sborů více než 100 členů. Když si uvědomíte, že sbor měl vždy kolem 120-150 členů, tak je to úbytek téměř celého dalšího sboru. Z historie sboru těch let musím vyzvednout pár jmen, která se nesmazatelně zapsala do dějin sboru a nechala tam výraznou stopu své práce pro Pána. Jsou to jména jako František Pernica, dlouholetý vedoucí mládeže, kterého ani nemládežnický věk neodrazoval od práce s mládeží. Či Jan Sasín s manželkou, který v době, kdy auta byla luxusem, svým autem vozíval místní kazatele po okolí. Zapomenout nelze ani na Rostislava Pimka s manželkou, který po dlouhá léta vedl sbor. Dalším významným člověkem byl bývalý voják tří armád Karel Samiec s manželkou, taktéž po dlouhá léta opora sboru. Další jména jako Zdeníčka Salíková ( Froňková ), manželé Krajíčkovi, Miloš Bijok, manželé Vávrovi, Gibiecovi jak starší tak i mladší, bratr Kekrt, manželé Škrlovi, Antonie Doležalová, Anna Stackeová, Bohumila Rezková, Helena Medřická, Anna Skálová, bratr Vitásek, Stanislav Lukáš, Miluška Fiurášková s manželem, manželé Límovi, Mirka Zbořilová, bratr Knedla, bratr Schmidt, sestra Mrázková, rodina Benešova, Anna Šedivá a další jsou dodnes v našem sboru pojmem a vzpomínkou na ně. Mnozí již byli odvoláni k dočasnému odpočinku, ale přesto na ně, i na ty žijící, nelze zapomenout. K nim patří i další a další jména těch, kteří v našem sboru byli, pracovali a přiváděli jiné k Pánu. Žel jen že všechny vyjmenovat nelze, neboť historie je natolik zaprášená a leckdy neúplná z jakýchkoliv příčin, že nelze vše stoprocentně zaznamenat. Přesto, věřte, minulost našeho sboru je pestrá. Tužba vlastní modlitebny neslábla. Mnoho modliteb bylo za to vysláno. Mnoho času a energie vydávali věřící sboru při hledání místa či objektu. Světýlko ze tmy vysvitlo v 80tých letech 20. století. To věřící z Malenovic (místní část tehdejšího Gottwaldova, dnes Zlína) upozornili na pozemek zrušeného hřbitova uprostřed Malenovic. Rozběhla se jednání a dohady s úřady. A ani v této době tato záležitost nezůstala bez modliteb našich věřících. V den, kdy se rozhodovalo o tom, zda pozemek bude církvi přidělen, skupinka věřících se modlila pod okny úřadu. Pán Bůh se tentokrát ke svému lidu přiznal a tak pozemek byl církvi skutečně přidělen. Po letech marných snah tedy byl sen zase blíž realizaci. Přesto zůstával otazník. Nezvrtne se to, tak jak v 50tých letech?

Podzim 1989 a s ním pád komunistické nadvlády. Po 40 letech se lid naší vlasti znovu nadechuje ku svobodě. Týká se to i našeho sboru. Po pádu KSČ se navrací městu původní název Zlín. V té době naší členové mohutně evangelizují. Hlad po Božím slovu a Bibli je tak obrovský, že na tržiště Pod Kaštany jsou naváženy Bible na dvoukoláku a vbrzku mizí. V té době se v roce 1991 začíná s realizací výstavby církevního areálu. Píši záměrně areálu, protože ještě v době komunismu a megalomanství bylo rozhodnuto, že sbor bude mít zvlášť faru a zvlášť objekt modlitebny. Politický tlak skončil a tak vedení církve moudře rozhodlo, že z objektu plánované fary bude vybudován Dům s pečovatelskou službou a vedle něj tolik očekávaný domov zlínských věřících – modlitebna. Změna režimu také umožnila našim mladým chlapcům místo absolvování povinné vojenské služby takzvanou civilní náhradní vojenskou službu. A jelikož tato služba se měla sloužit v sociální oblasti, mohla církev pro stavbu ve Zlíně použít tyto mladé chlapce při výstavbě obou objektů. V letech 1991- 1994 probíhala výstavba DPS Efata a v letech 1993-1997 stavba tolik očekávané modlitebny zlínských adventistů. Na stavbách obou objektů pracovalo celkem 35 mladých hochů ze všech koutů České republiky. Stavba se neobešla také bez pomocí bratrů a sester z celé Moravy a jim také patří dík. Nejde také nevzpomenout na tahouny z místního sboru. Nejvíce času odvedli na stavbách bratři Vlastimil Fürst, Stanislav Lukáš, František Krajíček st. a další. Po dobu výstavby celého areálu měli na starosti stavbu i mladé civilisty bratři Vít Slováček a Ota Sittek. Kazateli a neméně aktivními pracanty byli v tomto období bratři Gustav Kloda a Petr Krynský. A aby ten výčet jmen byl kompletní, nelze zapomenout bratra Jana Lodera, kazatele, který celé to jednání ještě v době komunistických orgánů za církev vedl. I jemu patří dík.

V roce 1994 se slavnostně otvírá a postupně naplňuje DPS Efata novými obyvateli a začíná plnit svou funkci domova pro naše starší bratry a sestry z celé ČS unie. Vedením je pověřen bratr Vít Slováček a ve své práci pokračuje dodnes.

Rok 1997 je pro všechny zlínské členy a přátele rokem, kdy vrcholí splnění snu o vlastním chrámu. V sobotu 29.6.1997 je modlitebna slavnostně předána věřícím nejen na Zlínsku do užívání k bohoslužebným účelům a to za účasti tajemníka Generální konference br. Folleta a předsedy Moravskoslezského sdružení br. Jana Dymáčka. Sen zlínských adventistů se splnil a sbor se po 63 letech od svého vzniku dočkal své vlastní modlitebny. Již nebudou muset kočovat a měnit místa svých bohoslužeb. Díky Pánu Bohu za vyslyšení mnoha a mnoha modliteb.

Od té doby sbor začíná učit všechny přátele a členy chodit do Malenovic. Ne vždy to bylo jednoduché a i soužití s místními občany se muselo budovat, protože jsme nejprve nebyli vnímáni pozitivně. Ale poctivá práce, neseparování se od okolí a především otevřenost celého areálu lidem přinášela a přináší ovoce i dnes. Místní základní škola a také místní základní umělecká škola využívají dodnes naší modlitebny jako důstojného sálu pro koncerty svých uměleckých těles. Také jsme díky výstavě Biblí mohli přivítat v prostorách modlitebny děti z této ZŠ . Neposledně je přínosem , že v jedné z místností modlitebny již několik let úspěšně funguje Klub anonymních alkoholiků. Výčet aktivit je bohatý, v poslední době jsme v rámci evangelizace měli cyklus cestopisných přednášek, které přijeli prezentovat různí cestovatelé. V posledním půlroce tuto sérii nahradily podvečery – setkání se zajímavými osobnostmi, a tak jsme měli mezi námi již několik známých osobností a další přijedou.

Sbor má v současnosti 116 pokřtěných členů a současným kazatelem je bratr Jaroslav Šlosárek, který již v mládí byl Zlíňákem, pak odešel za svým posláním kazatele a po letech se k nám zase vrátil.

Co říci závěrem našeho vzpomínání? Až dosud nám pomáhal Bůh a věříme, že nám bude pomáhat i dále.

Kazatelé a bibličtí pracovníci v letech 1926 – 2009

1926 – 1932 – Karel Gibiec
1932 – 1933 – Marie Boháčová
1933 – 1934 – Barbora Moškořová
1934 – 1936 – Bujoková
1936 – 1937 – Jindřich Marccola
1937 – 1938 – J . Škrla
1939 – 1945 – František Bureš
1945 – 1957 – Jan Kantor
1957 – 1968 – Adolf Šlosárek
1963 – 1969 – Jaroslav Doubravský
1969 – 1974 – Vlastimil Fürst
1974 – 1977 – Ludvík Švihálek
1977 – 1982 – Karel Kantor
1982 – 1989 – Jan Loder
1989 – 1994 – Gustav Kloda
1994 – 2000 – Petr Krynský
2000 – 2005 – Petr Harastej
2005 – 2010 Jaroslav Šlosárek

2010 – ——- Martin Žůrek

T&P – P. Matula